Stručnou rekapitulaci loňské pouti jsem zakončil slovy: „Již teď se těšíme na příští společnou pouť, která snad přiláká i zatím váhající a vyčkávající ostatní farníky naší farnosti.“ A stalo se!
Organizace se ujali opět manželé Porcalovi, kterým se mezitím narodil malý Matoušek, pokřtěný v lednu naším novým panem biskupem Zdenkem Wasserbauerem.
Program pouti byl velmi lákavý – návštěva Číhoště a Zahrádky, míst spojených se životem našeho novodobého mučedníka éry nastupujícího komunismu, P. Josefa Toufara. Dále se pokračovalo do premonstrátského kláštera v Želivě a na závěr poutního místa Hrádku u Vlašimi. Účast předčila všechna očekávání – 47 farníků včetně otce Josefa a 4leté Bětky, která statečně snášela všechny útrapy cesty. I tentokrát nám počasí přálo, ale to nebylo to nejdůležitější. Prahu jsme opouštěli dle plánu, po čtvrt na 8 ráno s velkým očekáváním, co všechno nám dnešní den přinese.
Hned na první štaci – v Číhošti v gotickém kostele Nanebevzetí P. Marie ze 14. stol. – na nás čekalo překvapení. Kromě místních farníků zaplnili kostelík také poutníci z Lanžhota u Břeclavi. Po skončení koncelebrované mše svaté představili duchovní správci všechny tři farnosti a potom nás pan kostelník Václav Trtík seznámil s neobyčejným životem otce Toufara, včetně číhošťského zázraku – hýbání oltářního kříže, mučednické smrti oddaného kněze Kristova, hledání jeho ostatků na ďáblickém (jaké příhodné jméno) hřbitově, jejich nalezení a slavnostní pohřbení pod podlahou místního kostela (dle poslední vůle otce Toufara) v létě L. P. 2015. U kostela je od r. 1990 také pomník p. Toufara od sochaře Romana Podrázského (autor křížové cesty v Meditační zahradě s Památníkem obětem zla v Plzni – Doudlevcích).
Druhou zastávkou byl starobylý, původně románský kostel sv. Víta zbudovaný po roce 1219 – vedle místního hřbitova jediný zbytek kdysi prosperujícího městečka Zahrádka u Ledče nad Sázavou, kde P. Josef Toufar prožil většinu svého kněžského života (1940 -1948). I zde jsme byli laskavě přijati – členem občanského sdružení Spolek Přátelé Zahrádky, nadšenců, kteří se již několik let snaží o záchranu tohoto historického pokladu – zbytek obce zmizel pod hladinou přehrady Švihov na Želivce.
V původně románském kostele, několikrát přestavěném a rozšířeném, byly objeveny vzácné fresky z doby Přemyslovců srovnatelné pouze s freskami zobrazujícími přemyslovský rod v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. V zákristii kostela s původní středověkou dlažbou je umístěno poslední dílo nedávno zvěčnělého mistra Olbrama Zoubka – socha P. Toufara v nadživotní velikosti. Před kostelem na bývalém zahrádeckém náměstí se zachovala ještě původní kamenná kašna a socha Bolestné Panny Marie z poloviny 18. století.
Naším dalším cílem byl želivský klášter, založený ve 12. století pražským biskupem Otou a českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou – původně pro benediktýny, kteří byli záhy vystřídáni komunitou premonstrátů. Po pestré historii a po požáru na počátku 18. století byl klášter včetně kostela Narození P. Marie nádherně přestavěn ve stylu barokní gotiky podle plánů Jana Blažeje Santiniho.
V minulém století však sloužil také jako místo internace mnoha kněží a řeholníků po akci K (likvidace mužských klášterů) v r. 1950 a později jako psychiatrická léčebna. Byl zde také v r. 1988 natočen film Dobří holubi se vracejí režisérem Dušanem Kleinem. V r. 1991 byl klášter vrácen premonstrátům, kteří obnovili řeholní život dle Augustinovy řehole, hospodaří na svěřeném majetku a především zajišťují pastoraci v širokém okolí.
Po dobrém obědě a ochutnávce produktů klášterního pivovaru jsme měli možnost si prohlédnout (s milou průvodkyní) veřejně přístupné části kláštera a kostel. Během prohlídky jsme se také dvakrát setkali s panem opatem Jáchymem Šimkem (O. Praem), který aktuálně vypomáhal také jako průvodce klášterem. Na závěr jsme v nádherném kostele Panny Marie zazpívali společně hymnus Salve Regina a potom se již vydali do posledního cíle naší pouti.
Tím bylo poutní místo Navštívení Panny Marie v Hrádku u Vlašimi s kostelem sv.Matouše( tzv. Hrádečku), které ve svém dětství a mládí často navštěvoval také místní rodák („přes kopec“) – otec Josef. Dostalo se nám tam velmi vlídného přijetí od pana kaplana ThMgr. P. Jerzyho Cymanowského MIC (Kongregace kněží mariánů), který na nás už čekal. Velmi poutavě nám povyprávěl o historii tohoto poutního místa, o Hrádecké Madoně i o sv. Stanislawu Papczyňském – zakladateli jejich kongregace.
Gotický skvost – sošku trůnící P. Marie s Ježíškem (z 2. pol. 14. st.), která byla od počátku uctívána jako zázračná (doloženo až v 17. století), nám otec Jerzy vyňal z trezoru, kde „odpočívá“ v době, když je kostel zavřen. Mohli jsme ji uctít v tiché adoraci i společnou modlitbou. Hlavní poutě se konají vždy první tři červencové neděle a otec Jerzy nás pozval nejen na ně, ale i k návštěvě kdykoliv během roku. Poutní místo má v přilehlé farní budově ubytovací kapacity pro návštěvníky, kteří chtějí strávit několik dní v klidu a tichu na tomto kouzelném místě.
Nakonec na zpáteční cestě do Prahy jsme si udělali malou zajížďku přes rodiště našeho pana faráře – obec Radošovice s krásně opraveným kostelem a v té době také rozjařenými místními hasiči, kteří zřejmě získali nějaký pohár, a radostně pozdravovali svého rodáka momentálně „uvězněného“ v poutním autobusu.
Do Modřan jsme přijeli kolem půl osmé večer plni nových dojmů a zážitků a hlavně radosti a díků za krásně a užitečně prožitý den.
Obrazem můžete na poutní zájezd díky fotografiím pana Jindry zavzpomínat v naší fotogalerii.
Ivan Vykypěl